Každý typ veřejného prostranství má svůj vlastní vnitřní řád. Například v parku se očekává nekoordinované pocházení z místa na místo, volitelně doplněné zakoupením drobného občerstvení v předražených stáncích. Ve standardní ulici naopak lidé chodí velmi cílevědomě konkrétními směry, většinou poměrně rychle a s pohledem zabodnutým do země, popřípadě do neurčita před sebe, snažíce se tak ignorovat maximální množství rozdavačů letáků a naháněčů tanečnic do Darling Cabaret.

Výjimkou není ani pražský hlavák, byť v sobě unikátně kombinuje jak cílevědomé, tak neurčité pocházení, občerstvení a letákové rozdavače (naháněče jsem zatím nezaregistrovala). Většinu času v něm vládne lhostejná, až znuděná atmosféra, v níž se monotónní hlas plechové hlasatelky celkem bez problémů rozplývá.
Ne tak v momentě, kdy devět z deseti vlaků navýší zpoždění na více než 65 minut, a do hry vstoupí emoce.

Předně – nestranný pozorovatel by očekával jistou míru solidarity, jelikož se jedná o moment, kdy se boří plány na týden, odvolávají pracovní schůzky, ruší rande a nestíhá návštěva u babičky. Nicméně skutečnost má do vzájemného semknutí se v nouzi daleko. Popravdě situace vypadá spíš jako fandění koním na Velké Pardubické: skupiny čekající na každý konkrétní vlak zoufale lomí rukama při každém navýšení zpoždění, zatímco vrhají zlomyslné úšklebky případě každé další minuty pro konkurenční týmy. Přitom ani uvnitř těchto skupin nepanuje jednota, protože všichni jsou mentálně zakleknuti na startovní čáře před příchodem k nástupištím. Jakmile se ohlásí příjezd vlaku k peronu, vyráží elita těch nejrychlejších a s nejmenšími zavazadly v závodě, který se od Tour de France liší jenom absencí dopingových testů. Hraje se o všechno – o sedadla, a neúspěch je trestán nuceným stáním v chodbičce.

Trochu stranou závodu stojí japonští turisti, kteří s nevýslovným zájmem fotí informační tabuli (čtyřistakrát), protože takové skluzy by jim doma jinak nikdo nevěřil.

Přitom je jasné, že ani pro správu nádraží není taková situace žádný med. Zatím nevím o tom, že by došlo mezi nespokojeným davem k násilí a rabování, za to však dochází rychle ke konspiracím a hledání viníka a plechová sekretářka tudíž musí přicházet stále s novými originálními zdůvodněními zpoždění:

  • Hlášení: „Vlak je opožděn z důvodu pozdějšího příjezdu ze sousedního státu“
    Teorie davu: „To se do něho zase snažili naskákat uprchlíci?“
  • Hlášení: „Vlak je opožděn z důvodu poruchy zabezpečovacího zařízení“
    Teorie davu: „To je proto, že to komunisti blbě postavili!
  • Hlášení: „Vlak je opožděn z důvodu závady na lokomotivě“
    Teorie davu:“ „To je proto, že to po revoluci všichni rozkradli. Za komunistů by to nebylo!
  • Hlášení: „Vlak je opožděn z důvodu mimořádné události na trati“
    Teorie davu: „Čím víc sebevrahů, tím míň sebevrahů.“

 Nakonec však doutnák potenciální revoluce zháší průběžné odjezdy vlaků, které, podle délky zpoždění, odváží ty nejodhodlanější. Budoucnost Českých drah je zachráněna.    

My, kteří máme Twitter, známe Dalajlámovo doporučení pro takovéto chvíle: Pokud se situací můžu něco udělat, nemá smysl se rozčilovat. Pokud s ní nemůžu nic udělat, nemá to smysl už tuplem. Co ale smysl má, je rezervace místa k sezení.